Češi a Slováci oslavili dvacet let od sametové revoluce. Dvacet let od obrovské změny. Dvacet let od návratu svobody a demokracie. Je to hodně, nebo málo? Jaký kus cesty jsme od té doby ušli, jak jsme se změnili? Hrozí ještě návrat zpět, nebo už si Češi a Slováci nedají svou svobodu vzít? To jsou otázky, které si musíme klást a na které musíme hledat odpovědi.
Z pohledu více než dvousetleté americké demokracie je českých a slovenských dvacet let jistě jen okamžikem. Ale v našich novodobých dějinách jsou ona dvě desetiletí nejdelším obdobím naší skutečně nezávislé, skutečně svobodné, skutečně demokratické existence. První republika, náš předchůdce a vzor, se svého dvacátého jubilea nedožila. Po Michovském diktátu, který ji připravil o třicet procent území, ji nahradila neblahá II. republika. Mezistupeň k definitivnímu pádu do područí totalitního režimu.
Vstupujeme tedy na historicky neprobádané území. Naše odpovědnost vůči potomkům je o to větší, že tvoříme novou demokratickou tradici. Nemůžeme se pouze odvolávat na Masarykův stát a hledat u něj návod na řešení našich aktuálních problémů. Jakkoli se stále hlásíme a musíme hlásit k jeho ideálům. Ale dvacet let je zkrátka příliš krátká doba na to, aby demokracie dospěla, aby se zbavila svých dětských nemocí, aby se lidem vryla dostatečně hluboko pod kůži.
Stále nás musí varovat, že po roce 1945 neměli naši prvorepublikoví demokraté dost vůle, odvahy a síly, aby zastavili nastupující totalitu. Po osvobození jsme nenavázali na první, ale spíše na druhou republiku. Opět to byla doba omezené demokracie, doba honů na čarodějnice, doba kolaborantů s cizí velmocí. Opět šlo o pouhý předstupeň k nové totalitě. Únor 1948 jsme si zavinili sami a nemůžeme se na nikoho vymlouvat.
Dvacet let, to je de facto jen demokratický poločas. Platilo to v roce 1938 a platí to i v roce 2009. Dospěla sice nová generace, která nepoznala totalitu. Ale tato generace se nemohla tak jako ve starých demokraciích učit od rodičů, kteří by sami také vyrostli ve svobodě. A samotní rodiče po dvaceti letech bilancují, nakolik se jim naplnily jejich představy a očekávání, s nimiž šli do sametové revoluce.
Toto je doba svým způsobem riziková. Doba, kdy lidsky přirozené pochyby a deziluze nemají dostatečnou protiváhu v dlouhém demokratickém vývoji. Doba, kdy hrozí nástup populistů a demagogů, kteří všem zklamaným a všem netrpělivým nabízejí ďábelské zkratky ke štěstí. Doba, kdy jakékoli nepříznivé vnější okolnosti ohrožují stále křehkou demokratickou stavbu daleko více, než v počátcích jejího budování. Tehdy totiž byly vůle k odpovědnosti a ochota k obětem nesrovnatelně větší, než dnes.
Po dvaceti letech už lidé zapomínají na to, že zde byl nějaký totalitní režim se všemi jeho nectnostmi. Zato velice citlivě reagují na problémy nové republiky. V Česku naštěstí není přímá nostalgie po komunismu příliš silná. Jen málokdo by se chtěl vracet do staré doby. To ale neznamená, že se lidem nestýská po falešných hodnotách, které jim komunisté vtloukali do hlavy.
Je varující, že dvacet let od sametové revoluce si plných šedesát procent občanů přeje, aby jejich štěstí zařídila vláda. Aby byla silnější, aby ještě více přerozdělovala, aby více ovlivňovala jejich život. To se odráží v práci parlamentu, který často dává přednost státnímu paternalismu před občanskými svobodami a ochranou soukromí. Zde je hlavní rozdíl mezi Evropou a USA.
Lidé si u nás bezpochyby přejí svobodu. V tom je vítězství sametové revoluce dokonalé. Jenže už ne každý přijímá, že se svobodou je nerozlučně spjata odpovědnost. Osobní odpovědnost za sebe, za svůj život, za svou rodinu. Ale také za správu věcí veřejných a za svobodu, lidská práva a bezpečí ve světě.
Tento vztah mezi svobodou a odpovědností je pro budoucnost demokracie klíčový. To ovšem neplatí jen pro mladé demokracie. Ve starých evropských demokraciích je kupodivu situace stejně špatná. Všeobecný úpadek odpovědnosti a vůle k obraně svobody a demokracie ohrožuje naši civilizaci více, než vnější nepřátelé.
V roce 2009 naštěstí žijeme v jiné mezinárodní situaci než v roce 1938. Jsme obklopeni přáteli. Jako člen NATO a EU požíváme těch nejvyšších možných záruk svobody, bezpečí a prosperity. Máme tedy na rozdíl od první republiky dobrou naději, že naše demokracie bude moci dospět. Že dnešní generace vyrostlá ve svobodě vychová novou svobodnou generaci. Že naše společenské instituce se nejen formou, ale i obsahem dostanou na úroveň starých demokracií.
Na závěr mi dovolte stručně odpovědět na otázky, které jsem si položil v úvodu. Za prvé: dvacet let je doba dost dlouhá na to, aby lidé zapomněli na komunismus. Ale ne dost dlouhá na to, aby se u nás definitivně ukotvila demokracie.
Za druhé: od sametové revoluce jsme došli na půl cesty. Máme svobodu a vážíme si jí, ale schází nám více odpovědnosti. Máme fungující demokratické instituce. Ale tyto instituce nám ne vždy dokáží zaručit skutečnou ochranu a respekt k individuálním svobodám.
Za třetí: návrat totality nám v současné době nehrozí. Zejména pro to nejsou vnější podmínky. Ale ani společenská objednávka. Hrozí nám však plíživé omezování svobody. Hrozí nám návrat komunistické strany k moci. Hrozí nám další vytěsňování osobní odpovědnosti státním populismem.
Možná mé odpovědi nevyznívají úplně optimisticky. Ale věřte mi, já je jako optimistické vnímám. Vnímám je tak proto, že už sám fakt, už sama možnost si klást tyto otázky dokládá onu ohromnou změnu, kterou přinesla sametová revoluce. Změnu v našem osobním i veřejném životě.
Popis oné změny se vejde do jednoho prostého slova: Svoboda. Já si ještě dobře pamatuji, že před čtvrtstoletím jsme žili v úplně jiném světě. Světě, který s mrazivou přesností předpověděl George Orwell. Ano, "1984", to pro nás tenkrát nebyla románová fikce. Pro nás na té špatné straně železné opony to tehdy byla krutá realita. A mně dnes k optimismu do budoucnosti stačí věřit, že už nikdy nebude platit jedno z hesel diktatury Velkého bratra: "Svoboda je otroctví". Je to v naší moci.
